Pomalu byl čas na oběd, i když hlad zatím nebyl tak veliký. Nu což, přemohli jsme se a něco k snědku do sebe natlačili. Venku střídavě mrholilo a pršelo, nebylo to ale tak, že by se v tom nedalo vyrazit. Nehledě na to, že nás čekaly hluboké lesy, kde se nějaká ta sem-tam kapka v korunách stromů bez větších problémů ztratí. Můj původní plán ukázat Adélce jelena (i když počítat s tím při první návštěvě lokality je silná utopie) se vzhledem k okolnostem vzdaloval. Okolnosti byly zhruba následující: za prvé to byly kusé informace o výskytu a terénu, za druhé o jeden den méně času a nakonec – přiznejme s to – i to že jsme místo původně mě a Adélky s námi cestovala i Blanka. Tím pádem jsme na rámus a rychlost přesunu byli místo dvou tři. A Blanka si chtěla užít víc turistiky než jen vysedávání a vyčkávání na jednom místě s tím, že stejně ve většině případů nic neuvidíme. Takže se vlastně z původního stopování stal vcelku příjemný turistický výlet i když dost často mimo cesty a se sledováním a čtením stop.

Večer byl mírně chladný a vlhký ale obloha se vyjasnila. Našli jsme místo u potoka a chystali se ulehnout. Z dálky se ozýval tušený zvuk kytary. Řekli jsme si že se zajdu podívat odkud ty zvuky jsou, jestli někde po proudu není osada, kde bychom si mohli taky zazpívat. Vyrazil jsem – z osady nic nebylo, vypadalo to jako hudba z nějaké vesnické zábavy někde v dálce. Ale každopádně to jedno pozitivum mělo. Našel jsem lepší a příjemnější místo na spaní a krásného mloka – po cestě na nové tábořiště společně ještě jednoho. Krásný zvíře. Přesunuli jsme „tábor“ pod jasnou hvězdnou oblohu, uvařili a zalehli ke spaní. Ráno po snídani jsme vyrazili vzhůru na kopec a objevili krásnou vyhlídku kde všude kolem rostlo a kvetlo plno vřesu. V sobotu byl jeden pěkný výhled z vrcholu Babka a dnes druhý. Cesta s malou byla samozřejmě pomalejší a tak už se toho moc nestihlo. Nakonec po procházce (krkolomné) korytem potoka, prohlížení několika stop jelení zvěře v blátě, kde jejich stezka křížila téměř vyschlý potok přišel sestup zpátky do vsi, najedli jsme se i s moučníkem, nezbytným pivem a šup na vlak.

Jelena jsme přesně podle očekávání neviděli ale hezký vandr si nakonec vcelku užili. Tak třeba příště, Adélko…

Součástí tohoto nového projektu je i nový 3D model vesmíru Digital universe, který sice neukáže vesnír ve 3D jako např. Imax (to neumožňuje projekční plocha – kopule, a také její velikost 800 metrů čtverečních, což je největší projekční plocha v ČR) ale zato nás může přenést do míst vesmíru tak, jako bychom se tam nacházeli a tím nám otvírá zcela nové pohledy na různé objekty ve vesmíru, jako např. na naši planetu nebo sluneční soustavu, souhvězdí, mlhoviny, změnu polohy hvězd v prostoru a čase a to z kteréhokoli místa ve vesmíru… Umožňuje to 3D model vesmíru, kde je vzdálenost hvězd definována právě prostorově a to nám umožňuje se přenést takřka kamkoli ať v čase nebo v prostoru. Tuto vymoženost starý 2D systém neumožňoval. Planetárium začne s projekcí v tomto novém systému poté, co pro něj bude vytvořeno dostatečné množství programů. Předpoklad je že se budou oba systémy, starý i nový, používat ještě asi pět let. Nový systém by mohl být kvůli náročnosti jeho nastavení a sestavení v provozu na podzim letošního roku.

zdroj: rozhovor s J. Šifnerem v rozhlasovém pořadu Nebeský cestopis rádia Leonardo

Planetárium

Profesor Zdeněk Veselovský (26. srpna 1928 – 24. listopadu 2006) byl jedním z nejvýznačnějších českých zoologů. Dlouhou dobu vedl Zoologickou zahradu Praha. Je zakladatelem české etologie a autorem mnoha odborných článků a populárně naučných knih z oblasti zoologie a etologie.

Životopis
Narozen v Jaroměři, vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy (1952), kde posléze pokračoval jako pedagog. V roce 1959 byl jmenován ředitelem pražské ZOO (nastoupil 1. července 1959), kteroužto funkci si podržel téměř 30 let do konce roku 1988. Předtím pracoval v pražské zoo jako zoolog.
V roce 1964 byl zvolen za generálního sekretáře Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad, v letech 1967-1971 pak vykonával funkci viceprezidenta a v letech 1971-1975 byl prezidentem této prestižní organizace. Za jeden z jeho největších úspěchů ve funkci ředitele pražské zoo je považována záchrana koně Převalského. V roce 1988 byl pro konflikt s komunistickými představiteli města Prahy na hodinu vyhozen, což mělo za následek protesty a spontánní bojkot pražské ZOO ze strany mnoha zoologických zahrad západního světa, který však brzy ukončila Sametová revoluce. Po roce 1989 pracoval pro Fyziologický ústav Akademie věd a přednášel kurzy z oblasti zoologie a etologie na Biologické fakultě Jihočeské Univerzity a Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Byl žákem nositele Nobelovy ceny a zakladatele etologie Konráda Lorenze.
Prof. Zdeněk Veselovský zemřel dne 24. 11. 2006 v pražské motolské nemocnici po nedlouhé hospitalizaci na srdeční selhání.
V listopadu 2008 získal Cenu ministra životního prostředí, in memoriam „za celoživotní dílo v oboru zoologie a etologie a za obdivuhodnou aktivitu v činnostech podílejících se na záchraně živočišných druhů a propagaci zoologických zahrad jako vzdělávacích institucí“.

Knihy

velká část tohoto textu je přebrána z Wikipedie

Prof. Zdeněk Veselovský na oslavě 75. výročí založení Zoo Praha

Cesta začala nočním přejezdem Německa a nad ránem už jsme byli ve Francii. Nejdřív pohoří Jura s množstvím skal a vodopádů. Další cesta vedla dolů do měst Orange, Avignon, okolo římského akvaduktu Pont du Gard až dolů na jižní pobřeží. Prošli jsme si ptačí rezervaci Camarque a pak hurá k moři. Azurové pobřeží se jmenuje právem. Krásně blankytně modrá vody, skvělé koupání, sluníčko… po třech dnech odjezd – dost bylo válení u moře. Další cesta vedla kaňonem řeky Verdon, který je mnohde zaseknut do okolního terénu až několik desítek metrů hluboko. Cesta končila deštivým počasím při přejezdu německa zpět do naší republiky.

Lilie zlatohlavá, (Lilium martagon) také někdy Lilie zlatohlávek
Vytrvalá cibulnatá bylina z čeledi liliovitých (Liliaceae) vysoká 40-150 cm s přímou nevětvenou bylinou. Listy jsou úzce eliptičné, střídavé, uprostřed lodyhy přeslenovitě nahloučené. Květenství je řídký jednoduchý hrozen s 3-25 květy; květy jsou nící, s okvětními lístky nazpět ohrnutými, takže tvarem květ připomíná turban, světle nachové s tmavšími skvrnami; plod je tobolka. V nižších polohách roste takřka výhradně ve světlých listnatých nebo smíšených lesích, v horách se objevuje i na loukách; častější je na bazickém podkladu s dostatkem vápníku. Zvláště chráněný druh – ohrožený.
(zdroj http://www.naturfoto.cz)

Lilie zlatohlavá jako okrasná rostlina: Občas se pěstuje přírodní druh lilie zlatohlavé, ale více se pěstují hybridy, mezi jejichž rodiče patří právě L. martagon a příbuzné druhy (tzv. Martagon hybridy charakteristické turbanovitými květy). Jednotlivé odrůdy se liší barvou květů i barvou skvrn na květních plátcích. Nejlépe rostou v polostínu a v dobře propustné, vápnité půdě. Množí se dělením trsů (na podzim) nebo šupinami, které se oddělují z větších cibulí a to v listopadu až prosinci. Jednotlivé šupiny (vyjma středových) se skladují až do zakořenění v uzavřených plastových sáčcích naplněných rašelinou, na jaře se pak přesazují do substrátu v květináči.
(zdroj http://botanika.wendys.cz)

Zajímavosti
Na toxiny, které obsahují lilie, jsou velmi citlivé kočky. Rády si hrají s houpajícími se květy.