Devítkový trénink

Je právě středa 9. 9. 2009 chvilku před sedmou večerní a v tělocvičně se začínají scházet studenti Bujinkanu. Začíná velice „zvláštní“ trénink. Nejenom tím, že se koná na „den devítek“ což znamená 9. 9. 2009 ale i svým zaměřením. Alespoň mě tedy přišel jako něco zcela jiného, než jsem dosud na tréninku zažil. Dalo by se možná říci že celý trénink byl jeden velký sakki test. Od začátku se netrénovala technika, ale spíš její provedení hlavou. Kdy a jak zapůsobit odhodlaností, silou ducha, pevným srdcem… Ani nevím jak to vlastně nazvat – dalo by se tomu říkat i moment překvapení, útok a obrana myslí nebo třeba trénink psychické převahy. A toto bylo trénovno jak v obraně, tak v útoku. Tyto více než dvě hodiny byly ani ne tak pro tělo, jako spíše pro hlavu dost náročné. Když už měl člověk pocit, že něco zvládnul, tak při dalším z pokusů zjistil že zase nic nefunguje. Ale na tento pocit už si pomalu začínám zvykat. Opakuje se vlastně na každém tréninku. I kdyto byl vlastně o něco málo delší trénink, po jeho absolvování jsem se cítil možná unavenější než po víkendovém semináři. Po tréninku bylo domluveno posezení v hospůdce – vzhledem k tomu že dost lidí bylo autem, vzhledem k všeobecné únavě a vzhledem k tomu že se zavíralo vcelku brzy se z tohoto setkání nikdo nevracel v „podroušeném“ stavu. Tak snad za deset let znovu…

Stopování jelenů

Konečně jsme se jednou jako celá rodina dostali na vandr, nějak nevycházel čas. Původní plán vyrazit už v pátek nevyšel – počasí nepřálo. V sobotu jsme vyrazili hned jak jsme se vyhrabali – což v našem případě znamenalo kolem desáté hodiny. Několik zastávek a stanic vlaku a už jsme vystupovali v Řevnicích na nádraží.

Dráteník

Ve skanzenu na Veselém kopci, kam jsme vyrazili již potřetí je vždy něco, co je příjemným spestřením. Toto je návštěva z léta roku 2008. Jedním ze stálých “zaměstnanců” je dráteník, který z kousku drátu dokáže vyrobit snad cokoli. Adélka toužila po prstýnku ale v jeho obchůdku s věcmi již vyrobenými na její malé prstíky žádný prstýnek nepasoval. Pomoc byla nakonec jednoduchá – necháme jí vyrobit prstýnek takový, který bude pasovat na její dětský prst. Po krátké debatě se mistr dráteník pustil do díla. Drát, kleštičky, drátěný kartáč a během snad ani ne deseti minut bylo dílo hotovo. Adélka byla spokojená, cena byla ne mírná, ale přímo lidová. A tak pokud budete mít cestu kolem tohoto skanzenu zajděte dovnitř a najděte dráteníka, který je takovým místním koloritem a trochu i návratem do starých časů. Naoko nevrlý ale po rozhovoru s ním velice příjemný a vstřícný člověk. Pokud se chcete dozvědět více o tomto starém řemesle, několik zajímavostí o něm a prohlédnout foto tak si rozbalte celý článek.

Pohádky (duben 2008)

Mám tříletou dceru a mám čím dál tím větší pocit že pohled nás dospělých a dětí v tomto věku na to, který večerníček je „hezký“ se výrazně rozchází.
Mám tím na mysli úvahu o vhodnosti hraných večerníčků. U malovaných dcerka vydrží bez problémů celou dobu, u hraných ztácí pozornost o dost dříve než je večerníčku konec. Stejnou věc pozoruji u o rok staršího synovce. Mě osobně se moc líbí večerníčky ve stylu Krkonošské pohádky nebo Chaloupkova zvířátka. Ale to stejné neplatí u těch capartů. Pro ně je modla krteček, Rákosníček, Kubula a Kuba Kubikula… u těch vydrží s vykuleným okem až do konce. Nehledám řešení, jen nadhazuji téma k další diskuzi. Co třeba, jak podotkla kolegyně v práci, vysílat večerníčky dva – jeden pro mladší a jeden pro starší – nereálné ale vtipné řešení. Stejný problém mám s nedělním dopoledním cyklem pohádek „Hřiště“ – jako první dávají kreslené pohádky brzy ráno a malá, která se budí po osmé hodině už vidí „jen“ Arabelu (nic proti ní, mě se to líbí) a přitroublý seriál o chlapci který se mění v psa, pokaždé když se podrbe…Jistě, otázka která vás napadne jako první, tak tu bednu vypni a čti jí pohádky. Pro ty podotýkám, že bedna je většinu času vyplá a pohádky si spolu čteme velice často – už to začíná být problém, protože v našem malém bytě už pomalu není kam dávat dětské knihy. Uspávání probíhá s písničkou – ale nikoliv reprodukovanou ale hezky naživo – my si s Blankou alespoň zahrajeme a malá se někdy, mám pocit, baví víc než u těch večerníčků.
Tento textík jsem už jednou dávno psal a teď je jen doplněný a prodloužený, tak nevím, jestli jsou pořady aktuální. Asi už ne – ale jde spíš o myšlenku než o přesné vyjmenování pořadů a ta se stále nezměnila.