Odvážnému štěstí přeje…

turistika Slovenský ráj – jeden z krásných koutů Slovenska nás s Blankou přilákal nejen malebností. Vyzkoušet, jak s Adélkou zvládneme žebříky, to byl taky jeden z “nápadů”, proč tam vyrazit. Celá ta “strastiplná” pouť dopadla nakonec dobře, nikomu se nic nepřihodilo a jsme bohatší o několik nezapomenutelných zážitků. Ubytovaní jsme byli v kempu Podlesok, odkud vycházely dvě žebříkové trasy. Prošli jsme si trasu “Suchá Belá” a “Prielom Hornádu”. Žebříky, žebříky a pořád samé žebříky.

Obě trasy se jdou po žebřících vzhůru a jsou jednosměrné. Na obou se dají najít místa, kde i samotný dospělý s batohem má problémy. Na mých zádech trůnil batoh s fototechnikou a nějaké ty potřebnosti. Blanka nesla jídlo a oblečení, pokud by počasí znemoudřelo. Nakonec to nebylo ani tak počasí, jako spíš pobyty v úzkých kaňonech, kde je chlad celoročně, co nás donutilo se i v parném létě přiobléknout. Voda se tu vyskytovala vlastně všude. Větší část tras prochází korytem potoka a bez pořádného obutí je spíš trápením a kamzičím poskakováním, které ale nakonec stejně nevede k tomu uchovat nohy v suchu. Úzké kaňony byly plné i menších či větších vodopádů. Podél nich většinou vedly zmiňované žebříky. Dříve dřevěné, dnes většinou (aspoň v těch méně bezpečných místech) nahrazeny kovovými. Vlhký kov, věčně skrápěný sprškami z vodopádů a mokrými botami turistů, klouže. Dřevěné žebříky, stále vlhké, kloužou také. Takže to je nastínění situace – dva dospělí s batohy a třileté dítě. Až na jednu prekérní situaci, kdy se mi batoh zaklínil pod převisem, dopadlo všechno nad očekávání dobře. Adélka byla ukázněná a jak s ní vcelku bezpečně lézt jsem pochopil velmi rychle – i když na začátku to byl pokus – omyl. Byla nadšená, už jenom z toho, jaké překážky překonává – sem tam trochu škobrtla, ale nikdy ne tak, aby to vedlo vyloženě k nebezpečnému pádu. Odměnou nám bylo i to, že večer byla úplně vyřízená a rychle usla. Takže jsme si mohli dát třeba pivko nebo se také vcelku slušně vyspat.

Ještě se vrátím k situaci se zaklíněným batohem. Bylo to na trase “Prielom Hornádu”, kde se část trasy jde po roštech nad tekoucí řekou. Dole řeka, nahoře mírný převis, chvilkami takový, že se člověk musel buď skrčit, nebo pověsit na řetězu, který tam byl na přidržování. Druhá alternativa u mě nepřicházela v úvahu vzhledem k tomu, že k ručkování na řetězu jsou potřeba obě ruce a já v jedné držel Adélku. Tak jsem se dostal do situace, kdy se mi na batohu připevněný stativ zasekl o převis. V ruce Adélku jsem se nemohl hnout ani tam, ani zpět. Naštěstí Blanka byla kousek za mnou, ale než dorazila a stativ mi z batoho sejmula, tak jsem si prožil krušné chvilky. Naštěstí všechno dobře dopadlo. Stejně tak některé přechody na koncích žebříků byly docela komplikované a vymyslet jak na skálu, která měla cestičku 20 cm širokou nad padajícím vodopádem, vysadit dítě a přitom nad ním neztratit kontrolu a ještě se na tu terásku dostat sám někdy vyžadovalo soustředění a kombinatoriku přímo neskutečnou.